Sunset cruise

Tak jsme si nedávno dovolili malý luxus, v podobě okružní plavby po ústí řeky Piscataqua. V nabídce "paroplavební" společnosti je celá řada tripů, avšak plavba při západu slunce je asi to nejlepší co mají. Na lodi nechybělo nic podstatné - alkohol, pokérovaný kapitán s ostře řezanými rysy, dobrá muzika (zdůrazňuji mého oblíbence J. Cashe s coververzí žalmu "One" od U2 - viz video) a američtí buránci s foťáky.

Plavba kopíruje záliv a u každé z pamětihodností je proveden komentář. Za zmínku stojí pevnosti, je jich tu hned několik a reportáž se připravuje, majáky, obří (již zrušené) vězení, kde byl prováděn i trest smrti (tzv. death sentence) a zbytky starobylé školy na miniostrově. Tento vynález považuji za mimořádně zdařilý - jen co haranti naběhli do školy, zvedli most a museli tam zůstat až do konce. Důkaz o těchto praktikách bohužel chybí.

Takže drazí přátelé,

Mějte se

D

Jazykový dril

...našich dětí přináší ovoce. Bohužel však trochu jiné než jsme čekali. Protože se povětšinou stýkáme se španělskými kamarády, pokaždé když někdo kýchne zahlásí Šíma "CHESUS" (Jesus).

D

Přežili jsme Irene....

Ráno jsem si přivstal a jel se kouknout na pobřeží na vlny. Dle zpráv mělo být centrum Irene nad NY, takže riziko minimální. Jenom jsem doufal, že na mě cestou nespadne strom a nakonec ještě dostanu takovou tu Anti-Darwinovskou cenu, jako všichni pitomci co z blbosti někde umřou a ochrání tak společnost před svými geny. A bylo nás tam hodně, inu Amerika....

Tady učiním jednu odbočku -  včera kousek od nás otevírali (jeden z mnoha) second hand supermarketů - Family store a my jsme se tam z dlouhé chvíle zastavili. Pominu-li fakt, že celé dva měsíce co tu jsme tam visí cedule, že už se brzo otevírá, tak zajímavé bylo jak lidi nakupovali. V předvečer hurikánu, o němž nikdo nevěděl jestli nezpustoší celou zemi lidi nakupovali jakoby se nechumelilo. Nákupní košíky plné spotřební elektroniky, oblečení, bruslí, baseballových rukavic atd. Zkrátka loď se potápí, ale na palubě se tančí....

Nicméně nakonec bouře zeslábla a ještě uhnula na západ, takže tu (jenom) hodně pršelo a foukal silný vítr. Odpoledne pršet přestalo a tak jsme se jeli znovu mrknout na vlny a přestože to byl jen zlomek toho co se odehrálo na jihu, dojem byl impozantní.

Adios amigos
D.

Irene přichází

Asi jste si všimli, že se k východnímu pobřeží US blíží hurikán....http://www.weather.com/



Jsme připraveni.

Zůstaňte naladěni na naši stanici

David

Sunday, bloody Sunday

Po sobotním výletu do Pawtuckaway  jsme byli pevně rozhodnuti 1) pořádně relaxovat 2) sbírat houby, o které tu nikdo nejeví sebemenší zájem. Laskavý čtenář posoudí, jak se nám to podařilo.
Od minulého  návštěvy Wolfeboro jsme měli tip na bike-traily, které tam zřizuje místní lyžařský (!) klub. Tentokráte se navigace nemýlila a na první pokus jsme trefili parkoviště u trailů. A skutečně na na budce, která patřila Ski klubu bylo známé logo Swixu a teploměry pro určení optimální mázy. Traily samotné byly kratičké a klikatě pospojované, nicméně vhodné i pro Kryštu bez tažné tyče. Proto jsme se mohli oddat houbařské vášni. Hub tam bylo takové neuvěřitelné množství, že se to dá srovnat jen s nejlepšími sezónami u nás. Pochopitelně jsme neměli košík, a tak jsme je jen občas vyfotili. Následují fotky a popisky jsou vysoce odborné, a proto  trochu nudné pro ty, kteří nemají dostačné vzdělání.


Tak tohle je prašivka, těch tam bylo spousta....

Tohle vůbec netuším....

Nějaká  odrůda křemenáče, nebo co

Tohle vypadá na babky.....

Hřib!

 2 Hřiby

 Kozák nejspíš

Takto bychom mohli pokračovat dále. Poté co jsme takto zkombinovali cyklistiku a houbaření, bylo načase zkrekreovat se na pláži u jezera. Cestou se projevil kritický den v plné síle: Cyklostezka, jak jsem již jednou psal, je zde na místě původní tratě a při příždění jedné z kolejí s sebou, vlastně i se Šimonem, sekla a položila to. Naštěstí je sedačka opravdu šikovně navržená a ochránila Šimáka před zraněním a Zuzka si vysloužila krásnej silniční lišej. Budu pokračovat v rychlém sledu - koupání - bouřka (stihli jsme to)- cesta domů - Šimon si rozbil hubu v koupelně o topení = další krev jak z vola a 2 elestický stehy pokoutně doma přilepený - Kryštofovi se spustila SAMA OD SEBE krev z nosu a opět krve jak vola. Jenom já (kterej na to mám nárok) nic. Ale už týden mě pronásleduje šílená chuť na kroupový jelito.

Zdar kamarádi

D

Pawtuckaway state park

Další ze státních parků, který jsme našli je Pawtuckaway, který se pyšní rozsáhlou sítí cyklosteze, tak rozsáhlou, že se mi podařilo zabloudit. O tom, ale později.
Pawtuckaway je asi jen 31 mil západně od nás.  Stejně jako v případě Wolfebora, je i zde luxusní koupání, vodička je nádherně čistá a hlavně teplá. Tentokráte jsme se dohodli se španělskými kamarády a vyrazili. Měli jsme s sebou výbavu na kola i na pláž, což nám zajistilo program na celý den.
Začali jsme zostra na pláži - bez krému na opalování :) - s krémem to umí každej. Šimon se profiluje do vodního živočicha a nemá z vody vůbec respekt. Prostě tam naběhne, s rukávky nebo bez. Poté simuluje plavání (nohama) což pak připomíná (vzhledem k velikosti) nějakého prvoka. Doporučuji video.
S vědomím, že je v okolí spousta trailů jsem na pláži neměl stání a mé nervózní podupávání bylo po cca po hodině odměněno vytouženým "tak už jeď". V cukuletu jsem byl na biku a JACHÁ. Jak je mým zvykem první odbočku do lesa jsem minul a tak jsem si dal pár km po silnici, což ale nebylo a škodu. Druhou už jsem si utéct nenechal. V hlavě jsem pořád měl (svojí !!!!) myšlenku - traily jsou vysekaný stezky v lese, nedá se uhnout. Na každé odbočce jsem tedy nabíral směr abych si užil ten nejdelší okruh. Mapa, kterou jsem pokoutně vytisknul v práci se dávno změnila v propocený cár papíru a tak jsem byl ponechán napospas svému vetchému orientačnímu smyslu. Charakter trailů byl naprosto luxusní, stylem nahoru-dolů, neboli 200 sjezd a skoky v kamenném poli a pak 200 stojka nahoru. A tak pořád dokola. Takže jsem si to dával a nekoukal příliš kam jedu. Až jsem dojel k takový stojce, že jsem si řekl je čas jet domů a zvolil jsem objížďku. Cestou jsem ještě stačil zamachrovat před čtveřicí středoškolaček, které sestupovaly z tůry dolů.  Stále jsem však věděl kde jsem, ale ne na dlouho. Poslední značku jsem viděl u rozcestníku pod kopcem, kde se na mě omluvně culil manželský pár v letech stylem "pane cyklista, my jsme asi trochu zakufrovali". Suveréně jsem to střihnul kolem nich. Po asi 1 km jsem prožil zděšení, protože když jsem si začal nastupovat do kopce, spatřil jsem před sebou ony debutantky, které jsem tak efektně minut. Sakryš. Použil jsem starý trik, podíval se na hodinky, zamumla "jejda to je hodin" a otočil se na fleku a mazal dolů.
Za asi 7 km mě potkalo ještě jednou něco podobného, a to, že jsem se octnul na místě, kudy jsem už projel. Teď by se hodilo napsat, že se smrákalo a měkké kojotí tlapky šustily po listí, ale nebylo to tak. Byly 3 p.m. a já se musel potupně vrátit na starý trail, kde jsem to již znal. A poučení - nechť žije Klub českých turistů.
Tuto epizodu jsen před rodinou nijak nerozmazával a dotazy na počet ujetých kilometrů jsem přecházel jen tajemným úsměvem. Pak jsme se ještě projeli s Kryštou, tentokráte bez bloudění. K večeru se na pláži objevili divoké husy, které jsme určili jako zdroj přítomných hoven. Nerušeně paběrkovaly zbytky po návštěvnících.

Jako rehabilitaci jsme si půjčili kanoi a veleromanticky se projeli mezi ostrůvky. Bylo to super.


Čus D.

Boston

Opět se zpožděním.....


Protože počasí nepřálo ani koupačce, ani cyklovýletu, vydali jsme se do Bostonu.  Hlavním cílem bylo vyhlášené akvárium se žraloky a jinou havětí. Autem jsme dorazili na severní konec aglomerace a vydali na cestu metrem, jehož jedna ze stanic je přímo u zmíněného akvária. Čím dále jsme byli od načančaného Portsmouth a Rye, tím více se ukazovala pravá Amerika, s koloniemi celoročně obývaných karavanů, a malých oprýskaných domků.
Metro bylo vlastně vlak, kombinace U a S-bahnu (modří jistě vědí), tak jak je to v mnoha městech běžné. Jako obvykle venku 30°C a 90% vlhkost, ve vlaku 17°C.
Poté co jsme vylezli z metra a lokalizovali Akvárium (čti aeueaukveuejrijum) nás začal pronásledovat divný pocit.  Asi jako měli lidi za totáče, když procházeli kolem zeleniny kam dostali před Mikulášem mandarinky. Prostě fronta, ale taková, jakou svět neviděl. Asi 150 m dlouhý, klikatící se had, postupující rychlostí "nohanohumine". Takže jsme to nedali. Místo toho jsem se vydali do centrálního parku, kam nám cestu zpříjemňovali památky, mrakodrapy a jednou nějací Češi, kteří poté, co nás slyšeli začali halasně zdravit. Je fakt zvláštní uprostřed supermoderního města narazit na hřbitov ze 17. stol.
Park byl OK, spousta veverek, takže bylo o zábavu postaráno. Dokonce se tam konal i baseballový zápas, ale v nějaké old-school varintě, takže všichi měli bavlněný košile, starý boty, bekovky a hlavně neměli rukavice. Tudíž při kazdém chytnutí míčku trochu sykli bolestí.
V navazujím parku jsme viděli místního multiinstrumentalistu (video níže) a projeli se na loďkách.
Závěrem - Boston dost dobrý.