Pawtuckaway state park

Další ze státních parků, který jsme našli je Pawtuckaway, který se pyšní rozsáhlou sítí cyklosteze, tak rozsáhlou, že se mi podařilo zabloudit. O tom, ale později.
Pawtuckaway je asi jen 31 mil západně od nás.  Stejně jako v případě Wolfebora, je i zde luxusní koupání, vodička je nádherně čistá a hlavně teplá. Tentokráte jsme se dohodli se španělskými kamarády a vyrazili. Měli jsme s sebou výbavu na kola i na pláž, což nám zajistilo program na celý den.
Začali jsme zostra na pláži - bez krému na opalování :) - s krémem to umí každej. Šimon se profiluje do vodního živočicha a nemá z vody vůbec respekt. Prostě tam naběhne, s rukávky nebo bez. Poté simuluje plavání (nohama) což pak připomíná (vzhledem k velikosti) nějakého prvoka. Doporučuji video.
S vědomím, že je v okolí spousta trailů jsem na pláži neměl stání a mé nervózní podupávání bylo po cca po hodině odměněno vytouženým "tak už jeď". V cukuletu jsem byl na biku a JACHÁ. Jak je mým zvykem první odbočku do lesa jsem minul a tak jsem si dal pár km po silnici, což ale nebylo a škodu. Druhou už jsem si utéct nenechal. V hlavě jsem pořád měl (svojí !!!!) myšlenku - traily jsou vysekaný stezky v lese, nedá se uhnout. Na každé odbočce jsem tedy nabíral směr abych si užil ten nejdelší okruh. Mapa, kterou jsem pokoutně vytisknul v práci se dávno změnila v propocený cár papíru a tak jsem byl ponechán napospas svému vetchému orientačnímu smyslu. Charakter trailů byl naprosto luxusní, stylem nahoru-dolů, neboli 200 sjezd a skoky v kamenném poli a pak 200 stojka nahoru. A tak pořád dokola. Takže jsem si to dával a nekoukal příliš kam jedu. Až jsem dojel k takový stojce, že jsem si řekl je čas jet domů a zvolil jsem objížďku. Cestou jsem ještě stačil zamachrovat před čtveřicí středoškolaček, které sestupovaly z tůry dolů.  Stále jsem však věděl kde jsem, ale ne na dlouho. Poslední značku jsem viděl u rozcestníku pod kopcem, kde se na mě omluvně culil manželský pár v letech stylem "pane cyklista, my jsme asi trochu zakufrovali". Suveréně jsem to střihnul kolem nich. Po asi 1 km jsem prožil zděšení, protože když jsem si začal nastupovat do kopce, spatřil jsem před sebou ony debutantky, které jsem tak efektně minut. Sakryš. Použil jsem starý trik, podíval se na hodinky, zamumla "jejda to je hodin" a otočil se na fleku a mazal dolů.
Za asi 7 km mě potkalo ještě jednou něco podobného, a to, že jsem se octnul na místě, kudy jsem už projel. Teď by se hodilo napsat, že se smrákalo a měkké kojotí tlapky šustily po listí, ale nebylo to tak. Byly 3 p.m. a já se musel potupně vrátit na starý trail, kde jsem to již znal. A poučení - nechť žije Klub českých turistů.
Tuto epizodu jsen před rodinou nijak nerozmazával a dotazy na počet ujetých kilometrů jsem přecházel jen tajemným úsměvem. Pak jsme se ještě projeli s Kryštou, tentokráte bez bloudění. K večeru se na pláži objevili divoké husy, které jsme určili jako zdroj přítomných hoven. Nerušeně paběrkovaly zbytky po návštěvnících.

Jako rehabilitaci jsme si půjčili kanoi a veleromanticky se projeli mezi ostrůvky. Bylo to super.


Čus D.