Národní park Acadia

Minulý víkend jsme uskutečnili doposud největší výpravu. Cílem byl Národní park Acadia v Maine, cca 360 km od Portsmouth. Vyrazili jsme v pátek odpo a doufali, že to s dětma nějak překlepeme. Zajímavé bylo, že jak jsme se propracovávali k severu, kolem dálnice přibývalo upozornění na možnou srážku s losem a měnil se charakter lesů. Zuzana byla názoru, že losovi se v žádném případě nemá cenu vyhýbat, a že je třeba přidat plyn a prostě ho rozmáznout. Bůh ví.
Do motelu jsme dorazili za tmy a ubytování nám dalo pocítit jak se asi žilo nižším sociálním vrstvám za první republiky, kdy žili celé početné rodiny v jediné místnosti 3x3m. Jen ta hliněná podlaha chyběla. Bohužel naši sousedé neměli takové pochopení pro tento výlet do minulosti a vynucovali si noční klid neurvalým bušením do stěny, hulváti.
Probuzení do mlhavého rána v nás vyvolalo atmosféru jak z Městečka Twin Peaks. Hluboké jehličnaté lesy okolo, mlha, vousatí domorodci s kostkovaných košilích.....chyběl mi jen rudý samet a trpaslík.

http://www.youtube.com/watch?v=PQSMzUAL2M0&feature=related

Vybaveni nezdolnou vírou, že bude líp jsme se vypravili k atrakci č. 1 majáku na JZ pobřeží. Skoro bych řekl, že díky té mlze to byl větší zážitek.  Pak následoval deštivý trailík na monumentální Flying mountain, tyčící se 87 n.m. a s uspokojením konstatuji, že vrcholu bylo dosaženo.
Následovalo samotné Twin Peaks, neboli Bar Harbor v jehož přístavišti jsme poprvé viděli zaoceánskou loď, a pohled to byl vskutku monumentální, jakkoli mě tyto plovoucí města nikdy nebraly....
Indiánské muzeum, stejně jako prohlídka města byly jen završením správně ponurého a zajímavého dne.
V neděli nás čekalo hlavní lákadlo, samotný národní park. Rozdíl mezi státním a národním parkem je především v jeho významu. Národní park je něco, co stojí za mimořádnou pozornost a ochranu a těší se tedy patřičnému zájmu. Acadia je USA č. 3 , po Yellowstone a Yosemite.
Tedy, parkem se vine scénická cesta, kterou lze buď vlastním autem, nebo busem. My z důvodu harantů zvolili vlastní auto. Hlavními lákadly jsou Sand Beach, Thunder Hole, Otter cliff a Mt. Cadillac.

Sand Beach:

Pod tímto prozaickým názvem se ukrývá nádherná plážička obehnaná skalami. Opět jsme měli kliku a mlha, která se postupně rozplývala nad pláží a útesy vytvářela krásné scenéri.


Thunder hole:

Hromová díra, trochu zklamání = jednak mraky lidí a jednak jsme tu byli mimo příliv, takže nic moc.

Otter cliff:

Nejvyšší útes na sever od Rio de Janeira, takže respekt.

Mt. Cadillac:

Největší kopec v kraji, 1532 stop a doposud nejúžasnější výhledy.


Závěrem, zážitek jak z National Goegrafic.

Zdar

David

 Cesta k majáku

 Mt. Flying trail

 Twin peaks

 Tíživá atmosféra na nás doslova padala, tudy mohla jít Laura Palmer, není odraz jejího ducha vidět ve výkladní skříni vpravo?

 Sand Beach boys

 Silnice nad Otter Cliffem

 Mt. Cadillac view

 Šimon zvolil manýru užívanou na obrazech z 18 stol. kdy malíři ještě neuměli pracovat s perspektivou.  Kryštof vyvažuje dobrou náladu kolektivu.

Moustache ?

Dnes jsem tři hodiny hlídal děti  a byla trochu nuda, takže jsem oživil jeden periodicky se vracící projekt. Zuzana v něj nevěří, já jsem pevně přesvědčen, že zase přijde do módy...

Vždyť přece....

Pozorování velryb

Dnes jsme se vydali na dlouho plánované pozorování velryb. Shodou několika okolností, které sdělím zájemcům po návratu v restauraci u Kozlů, po desáté večer a třetím pivu, jsme jeli z Rye a ne z jižnějších přístavů.


Na úvod několik technických detailů:


Teplota vzduchu: max. 17°C a na větru výrazně míň
Teplota vody: max. 15 °C
Rychlost větru: velká
Kocábka: malá
Tlak vzduchu přepočítaný na hladinu moře, v hectoPascalech: nemám ponětí, ale vždycky se to říká
Vlny: šílený








Tedy, loďka vyrazila na čas směrem širé moře. Prvních 20 minut nás vlny bavily, asi jako baví první jízda na horské dráze. Zkuste to ale 5 a půl hodiny....
Nicméně po cca hodině a půl loď náhle zastavila a velrybí instruktorka začala hlásit, že v okolí je jedno zvíře. Srandovní bylo, že poloha se hlásila stejně jako poloha nepřátelských stíhaček ve válečných filmech - "zvíře je na třech hodinách" nebo "velryba se potopila na desáté hodině".
Náš první kus, ale udělal žbluňk ihned po první hlášce a už se nevynořil. Měl jsem kliku a v danou pikosekundu jsem zrovna čuměl správným směrem a tak jsem zahlídnul ploutev a hřbet. Následujících 20 minut jsme kroužili kolem a čekali na vynoření, ale marně. Asi jsme byli svědky prvního utopení velryby v dějinách. Tato smutná příhoda nás vedla k rozjímání nad tématem, zdali tato zanedbatelná skutečnost bude opravňovat lodní společnost tvrdit, že jsme svoje viděli a vstupné nebude vráceno. Obavy však byly liché.
Za další asi půl hoďku jsme narazili na další, tentokrát velké zvíře. Říkají mu Right whale, protože od středověku tohle byla ta pravá velryba, majíc ten pravý a žádaný tuk. A taky velrybáři měli pocitm že takhle má pravá velryba vypadat. Z tohoto důvodu je CELOSVĚTOVÁ populace těchto chudáků asi jen 4000 ks a v severním Atlantiku je jich jen 425. My jsme dnes viděli dva z nich.
Bohužel regule říkají, že se nelze přiblížit blíže než cca 50m. Posádka zkoušela volat o speciální povolení, ale marně. I tak se nám ji podařilo zachytit. Ona se jen tak jakoby povalovala na hladině.


http://en.wikipedia.org/wiki/Right_whale

Tou dobou nám se Zuzkou bylo už dost blbě, lodička se kymácela jako divá a my prožívali pocity srovnatelné s nejhorší kocovinou, kterou umí snad jen rybízový víno. Děti byly na Kinedrylu a bylo jim fajn.
Ale zpět k velrybám, resp. velkým rybám, protože dalším kouskem byla tzv. ocean sunfish, která se opět líně povalovala u hladiny a nejedná se o savce. Byla fakt velká a divná.
Pro mladé přírodovědce http://en.wikipedia.org/wiki/Ocean_sunfish

No na zpáteční cestě jsme potkali druhého Right whala, ale než jsem vyměnil objektiv tak mrsknul ocasem a byl v čudu, a já jsem přišel o jedinou slušnou fotku dne.
Dál jsme viděli taky pár skákajících tuňáků a delfíny. Ale bylo toho relativně málo, protože sezóna končí a všichni se stěhují na jih.
A cesta zpátky byla mým a Zuzaniným bojem s děsnou touhou poblít palubu, děti, kapitána a ostatní cestující s jejich dětmi....


Ahoooooj kamarádi


 D.

Maine

Briefing z Mainu, známého též jako Vacationland, tedy stát dovolených. 

Zastavení první : Maják v Yorku

Nedaleko městečka York je neuvěřitelně kýčovitý (čti krásný) maják. Bohužel je dost vyhlášený, a tak jeho návštěva je  znepříjemněna problémy s parkováním. To se dá ovšem vyřešit počesku - zaparkovat o 500 m dále a dojít to, jenom je to doprovázeno nechápavými pohledy amíků.
Zajímavost - potraviny jsou na maják stále dopravovány lanovkou a stejná lanovka (a Santa) o vánocích posílá dětem dárky na pevninu.

Pro skalní zájemce přikládám link

http://www.lighthouse.cc/capeneddick/history.html

Zastavení druhé: Muzeum moderního amerického umění v Ogunguit

Duše intelektuála strádá, pokud alespoň dvakrát měsíčně nenavštíví galerii nebo muzeum. Naše utrpení nabralo takových rozměrů, že jsme touhu po poznání museli ukojit v Muzeu moderního amerického umění v městě Ogunguit (ano to je opravdu oficiální jméno města).

http://www.ogunquitmuseum.org/

No, v zajímavém domě na útesu byla spousta nezajímavých obrazů. Ale zahrada byla krásná. posuďte sami.

 Název sochy - Matka s dcerou .....herdek..

 Ta sochařina musí stát za to....

Zastavení třetí : Marginal way

Poslední zastávkou byla procházka podél moře z Ogunguit k nedalekému plážovému letovisku. Původní idea bylo zenové souznění s oceánem a rozjímaní o pomíjivosti světa, ale realita byla jiná. Patrně jsme se připletli k světovému gerontologickému sjezdu, protože stezka a veškeré okolí bylo plné důchodců, kteří si plnými doušky užívali svůj Vacationland. To znamená rychlost cca 2km za hodinu, protože rychlejší pohyb je zde považována za sport a je třeba mít funkční oblečení, iPod a láhev s pitím v ruce. Nesmí se však přesáhnou 4 km za hodinu, to je už adrenalinový sport. Zpět k jádru věci, pobřeží je nádherné a na konci jsme se odměnili humrem.

http://www.seacoastnh.com/Travel/Scenic_Walks/Marginal_Way/

Zdar přátelé

D